×

Upozornění

JUser: :_load: Nelze nahrát uživatele s ID: 899

China - Baise Outdoor Quest 2015 – jak jedna ženská dokáže utahat tři tažné koně!!!

Napsal(a)  Zveřejněno: 04. 05. 2015

Už samotná cesta do centra dění závodu by dala na samostatnou dobrodružnou etapu celého závodu. Po příletu do Naningu, kde na nás čekali organizátoři a pozvali nás na ,,tradiční“ oběd do Mekáče, jsme se ještě osm hodin kodrcali autobusem do hotelu. Čerství a protažení jsme se ocitli na místě.

Zavazadla, kde jsme měli kola, která nám nestihli odbavit, nám dorazili až později a tak jsme druhý den vyrazili do zdejších hor na trek, vychutnávali si zdejší jídlo, někteří experimentovali více, jiní byli obezřetnější. Další den jsme se už konečně projeli na kole, následovala rozprava o závodě…moc jsem tomu nerozuměla, ale podle výrazu kluků, to vypadalo, že to bude horší, než sami čekali. Poprvé jsem začala být nervózní. Už samotné balení věcí na jednotlivá depa bylo logisticky a organizačně tak náročné, že jsem kluky obdivovala, za jejich systematičnost a preciznost…zkrátka zkušení matadoři. Já byla zmatená, jak polární liška na Sahaře. Nastal den D! Velkolepé zahájení, místní obyvatelé v tradičních krojích, hudba, spoustu barev a všude fotografové! Taková malá čínská olympiáda! Počasí však bylo netradiční a na místní poměry chladné. Na zahájení pršelo a tak jsme okamžitě dostali pláštěnky, některým se roztrhly dřív, než si stihli zapnout první knoflík, ale neměnilo to nic na tom, že organizátoři byli připraveni na všechno. Zazněl startovní výstřel a my vyrazili v ostrém tempu na úvodní orientační běh. Všichni jsme se opět sešli a vyběhli na 25km dlouhou trať, kde nás čekal běh neskutečně krásnou a obrovskou jeskyní a taky nekonečně dlouhé schody do nebe i do pekla… A že tenhle běh pro mě peklo byl. Křečovala jsem od hýždí až po chodidla a při představě, že pak mám sednout na kolo, nebo jinak, že mám ještě vydržet skoro 4 dny, mě začal křečovat i mozek. Naštěstí mě křeč neochromila úplně a díky tažné síle kluků, kteří mě do depa kol dotáhli, jsem sedla na kolo a jeli jsme vstříc bajkové etapě. V jednom kodrcavém sjezdu mi vyskočilo všechno jídlo! Chyba, že jsem nezastavila hned. Šinky mi vysvětlil, že v tomhle těžkém závodě, se z každé drobné chybičky, nad kterou bychom normálně mávli rukou, stává velká chyba, která ohrožuje život tvůj i lidí v týmu! Jasný, chápu, tenhle závod zkrátka není žádná sranda. V téhle etapě nás také čekaly krásné singltreky, ale i nošení kola v šíleném terénu, které se pro mě stávalo den po dni noční můrou. Konečně jsme viděli kajaky. Poslední etapa dnešního dne je před námi… Pouhopouhých 32 km pádlování a hurá do bivaku. Pádlovali jsme 4 hodiny. V bivaku jsme se museli dát rychle dohromady, naplánovat věci na druhý den, Šinky postavil stan…já byla ráda, že sním nudle a postavím se na nohy, rychlá hygiena a na kutě. Obdivovala jsem Šinkyho, jak je profesionální, jak jede…a to jsem ještě netušila, jak profesionální a luxusně fungující bude následující 3 dny. Klobouk dolů. Po 4 hodinách spánku začal další krásný den. V 5 hodin ráno jsme se postavili na start 120 km dlouhého bajku. Musím říct, že až na to nošení kola to byla nádherná, osm hodin trvající etapa, která v sobě skrývala tisíce a tisíce metrů převýšení. Avšak i pauza na záchod byla zdržování a ztráta cenných minut. Několik kilometrů jsem přemýšlela, jak jim řeknu, že musím na záchod. Řekli mi, jestli nevydržím do depa. Představila jsem si, jak rychlý depa máme a jak tam všude kolem jsou fotografové a fanoušci… Tam by to bylo úplně nereálný! Takže super…pauza na toaletku. Konečně Tom řekl, že na GPS vidí konec etapy. Rychlé depo, převlečení na běh, vodu na sebe i do sebe a před námi 27 km běhu v nesnesitelném vedru. Tady přišla jedna z mých velkých krizí. Ačkoli jsme naštěstí 3x brodili řeku, to teplo a tempo mě zmáhalo. Motala se mi hlava a jednu chvíli jsem viděla spíš rozmazaně. Bože díky za kluky v týmu, byli úžasní a zachránili mě! Svlékli ze mě, co sedalo, vzali mi batoh, zahákli tahačku za podprdu a prostě mě táhli. Plácala jsem nohu před nohu a nakonec jsem se chytla. Krizí jsme si v tomhle horku prošli asi všichni. Konečně jsme na mostku viděli naši fotoreportérku Terezku, která na nás věrně čekala v každém depu. Křikla na nás 15 minut po rovince a jste v cíli. Po patnácti minutách dobíháme k občerstvovací stanici s vodou a organizátor s úsměvem od ucha k uchu nás posílá do prudkého kopce. Tak to není konec, jde se dál. Kus cesty jdeme s jedním z nejlepších týmů Raw Adventure. Běžíme ještě asi hodinu, pak vidíme opět Terezku, cíl se blíží. Ještě několik kilometrů a jsme v depu raftu. Potkáváme se tam opět s týmem Raw Adventure, ani jejich členové posádky nejsou OK. Na raftu pádlují ve třech, protože dva se střídají ve zvracení, stejně jako náš Tom. Nakonec se z toho během poslední etapy Tom dostal. Raft byl krásný. Byl nízký stav vody, měli jsme pidi pádla, kličkovali jsme mezi balvany a ke konci jsme projeli nádherným gigantickým kamenným obloukem. S úsměvem jsme těsně za týmem Raw Adventure dorazili do cíle druhého dne! Odjezd na hotel, přebalení na další etapy a do bivaku, opět jen pár hodin spánku. Když ráno zazvonil budík, nebyla jsem schopná zvednout prst, natož nohu. Nechápala jsem, jak dokážu vstát z postele, natož se rozeběhnout. Při představě, že hned první etapa je běh 35km v horách mi nohy ještě ztěžkly. Uf...zvedla jsem se z postele! První vítězství dnešního dne mám v kapse. Tak teď ještě chodit. Naštěstí se i to povedlo. Dokonce jsem nastoupila do autobusu! Koukala jsem kolem sebe a nechápala jsem, jak ty lidi můžou chodit. Myslím, že je to bolelo stejně jako mě, jen to nedávali najevo. Zkrátka sportovní psychologie. Šinky mi i z této oblasti dával po cestě mnoho cenných rad! A taky mě uklidňoval a povzbuzoval, že se nemám bát. Prvních 5 km protrpím a pak se nohy chytnou. Měl pravdu. Za zvuku místních trubadúrů jsme slavnostně vyběhli na nekonečně dlouhý a náročný běh v horách. 5 km orientační běh a pak ještě 30 km a jsme v depu… Snažili jsme se držet slušný tempo. Šinky mě zahákl na gumu a tak jsem vlála za ním, jak hadrová panenka. Do kopců mi pomáhal i Jára…zkrátka tým byl suprový, táhli jsme za jeden provaz, možná lépe řečeno, za gumu!! A to bylo úžasný. Nakonec jsme chytli strojové tempo, vedro bylo jednu chvíli nesnesitelné. Kde se dalo, jsme se smáčeli. Konečně depo kol. Ještě jsme toho měli hodně před sebou. 50km v prudkých výjezdech nahoru a terénních sjezdech dolů bylo pro mě po dlouhém běhu utrpení. Moc si toho z téhle části nepamatuju, vím, že jsme zase nosili kolo v drsném terénu a že to pro mě bylo šílený, vím, že mi bylo hrozný teplo a že se mi motala hlava. A pak si pamatuju konečně příjezd do depa. Pila jsem co to šlo, ale i voda byla teplá. Rychle se převlíknout, žádný zdržování, každá vteřina se počítá a vyrazit na další běh. Vyrážel s námi i tým Champion system adventure team a pamatuju si, že ta jejich ženská jedla brambůrky. Nejradši bych jí ten pytlík vytrhla z ruky a utíkala si ho někam sníst. Jelikož bych jí ale neutekla, rozhodla jsem se jít bez chipsů. Příště do dep chipsy a colu!!!! Konečně jsme doběhli k přelanění, které bylo vložené v 10km běhu. 100 m přes obří propast. S touhle disciplínou měli problémy i Ti nejlepší. Vůbec to nejelo a byla to makačka. Všichni jsme to zvládli a běželi na poslední disciplínu – 17km kajak. Šinky už mě měl asi plný bulvy, což jsem chápala a tak jel na kajaku s Tomem a já s Járou. Monotónnost pádlování mě trochu ukolébávala, ale Jára mi vyprávěl příhody z jiných závodů a tak to bylo hrozně hezký. Ani jsme se nenadáli a za tmy jsme dojeli do cíle třetího dne! Čekal na nás krásný bivak. Převléknutí do suchého, rychlá hygiena, místní pizza a čínské nudle, na které jsem se těšila. Povídali jsme si s Helenou z prvního týmu. Měli toho všichni dost. A pak už jsem si jen krásně ležela a odpočívala. Byla to nádhera. Ráno jsem se probudila odpočatá a vážně natěšená na další, už poslední závodní den. Cítila jsem v sobě soutěživost, a zkrátka chuť si ten poslední den užít! A že jsem si ho užila až až!! Měli jsme za cíl porazit tým Columbia, který byl minulý rok na MS v Adventure race na druhém místě. To by byl skalp! Za hlasitého povzbuzování místních dětí a domorodců všech věkových skupin, kteří vesele plápolali vlaječkami, jsme vyrazili na nádhernou kajakářskou etapu dlouhou 17 km v krásném prostředí místních hor. Pádlovali jsme slušně…do depa jsme přijížděli a já poprvé nebyla tak docela na kaši. Krásný pocit, mohla jsem si v hlavě promyslet postup v depu, co musím udělat, na co nesmím zapomenout, abychom byli co nejrychlejší! Kéž bych takhle myslela ve všech depech! J Měli jsme před sebou 13 km běhu terénem nahoru a dolu s vloženou jeskyní. Ta byla hodně těžká. Šinky na mě houkl: pojď, vydrž, už jen 2,5 hodiny do cíle! Že to pak ještě trvalo minimálně 4 hodiny Vám snad ani nebudu vykládat. Doběhli jsme tým Columbii, Šinky s nimi prohodil nějaký fórky, aby ukázal, že jsme děsně na koni a řekl: zaber. Vzpomněla jsem si na scénu z Pelíšků, jak Holubová říká synovi: Ty kluku, ty mě uštveš! Nakonec jsme ve výsledku měli tenhle běh skoro nejrychlejší. Poslední depo a 40 km na kole do cíle! Nejdelších a nejnáročnějších 40km, které jsem kdy jela. Bylo to nekonečný. A nekonečný byly i kopce, co jsme vyjížděli. Pořád nahoru a nahoru. Když jsem viděla organizátora, těšila jsem se, že už se to musí lámat dolů, omyl. S úsměvem nás vyslal ještě víc nahoru. Další organizátor zase. Říkám si, pane Bože, vždyť to snad už výš ani nejde. A ono světe div se, šlo to! Nakonec jsme museli opět nosit a opět moje krize. Šinky nakonec vzal moje utrpení do svých rukou a hodil si obě kola na ramena. Jak jsem stála za ním, zcvakly mně zadní kola hlavu, jak když třísknete obrovskými poklicemi o sebe. Byla jsem v takovém stavu, že mi to bylo jedno! J Šlápnutí za šlápnutím jsme se blížili k vytouženému cíli! Už to vypadalo nadějně. Všude kupa lidí, vlaječky, policie, povzbuzování a nakonec nás poslali do dalšího nekonečného a prašného kopce. Motala jsem tam kašpárka, převod jedna – jedna, seč mi síly stačily… Když jsme se vydrápali na vrchol, kde byla občerstvovačka, řekli nám, že je to ještě 15 km do cíle. Představovala jsem si tu vzdálenost. Kolikrát už jsem 15km překonala. A teď bylo 15 km nekonečných. Konečně Tom řekl, že vidí na GPS cíl!!! Sjeli jsme z hor do města, dlouhou cílovou rovinku lemovali stovky nadšených a jásajících Číňanů, často v místních krojích, bubeníci bubnovali, fotografové fotili jak zběsilí a my jsme se vší slávou, po 43 hodinách konečně zvedli cílovou pásku nad hlavu! Nádherný pocit!!! Nepopsatelná úleva, vyplavení endorfinů a obrovská radost! Dokázali jsme to! Já teda hlavně díky fantastickým klukům Járovi, Tomovi, Šinkymu a profesionálnímu přístupu celého týmu!!! Lepší tým jsem si v životě na svůj první velký závod nemohla ani ve snu přát! Čekali jsme v cíli na tým Columbia a nakonec jsme je porazili!!! Překrásné 7.místo je naše!!! O tom se nám na začátku, díky náročnosti závodu a světové konkurenci ani nezdálo!! Díky kluci za neskutečně nádherný a obohacující zážitek!! Velký díky patří také naší fotografce a psychické podpoře Terezce, která na nás věrně čekala ve všech depech! Poděkování sponzorům je na místě…kolo od Rock Machine jelo luxusně, kompresní oblečení Cepp nemělo chybu, objela jsem v něm celý závod, nový dres od HSK cycling týmu mi pomáhal zdolat nekonečně dlouhé etapy a oblečení Klimatex bylo tou nejlepší volbou…těšila jsem se na něj v každém cíli!

Nastal čas všechno sbalit a vyrazit na honosné vyhlašování 12 nejlepších týmů. Musím podotknout, že z 25 týmů, které se postavily na start tohoto těžkého, náročného, ale taky nádherného a úžasného závodu, dokončilo jen 12 týmů! Zbytek nestíhal těžké limity, či končil na dehydrataci, vyčerpání, popřípadě z jiných zdravotních důvodů. Jedli jsme a hodovali jako zběsilí, já teda neměla moc žaludek na experimenty, takže jsem spíš degustovala. Večer jsme poseděli s místními u čaje…tedy spíš vylouhovaných kořínků, které se prodávají za více jak 100 dolarů! Poseděli jsme s moderátorkou a hlavními organizátory a vyrazili šťastní, unavení do pelechu. V 7 ráno jsme vyráželi na poslední etapu – nekonečně dlouhou cestu domů! Trvala nám se vším čekáním a cestováním téměř 40 hodin! Ale stálo to za to!!! Ještě jednou díky týme, že jsem u toho všeho mohla být s Vámi!!!

Přečteno: 1775 krát

Zanechat komentář

Komentujte slušně, nevhodné příspěvky budou mazány webmasterem.

Internetový partner

logo-hp

Studio Vaněk Design se specializuje na tvorbu sportovních klubových webů a jejich správu, je také partnerem HSK Cycling.

Rychlý kontakt

 
737 445 263
Prezident teamu: Jiří Nádvorník
Manager teamu: Radek Pilnáček